neděle 10. července 2016

Co nám Doctor Who může říct o konceptu jáství?

Všichni známe seriál Doctor Who. Mimozemšťan, který si říká Doktor, cestuje časem a Vesmírem za doprovodu různých společníků (většinou dívky z Londýna, kterou čas od času vymění za jinou dívku z Londýna). Seriál je to geniální a úplně nejgeniálnější je na něm sám Doktor.

Doktor je totiž tak…NĚCO.



To je právě to, co se nedá jen tak říct. Jaký je vlastně Doktor? Záleží na tom, jakého Doktora myslíme. Ono je jich totiž víc - k dnešnímu dni dvanáct. To z toho důvodu, že Doktor má schopnost regenerovat se, kdykoliv se blíží jeho smrt. V případě úplně první jeho smrti Doktor v podstatě omládl, ale ve všech dalších se regeneroval do úplně jiného těla (kolikrát i staršího, jak vidíme třeba teď u dvanáctého Doktora).

A s každým novým tělem přichází tak trochu jiný Doktor: první byl přísný a nabručený, desátý byl energický a nadšený, čtvrtý byl podivínský vtipálek, jedenáctý byl bezelstný a hravý.

Ale zároveň je to pořád Doktor – má všechny své vzpomínky a stejné…jádro. Stejný význam.

Kdo je tedy Doktor? Ona ta nejistá identita Doktora je už obsažena i v názvu: Doctor...Who? Kde Doktor končí a kde začíná? Kde končí a začíná individuální člověk? Byli byste to pořád vy, kdybyste měli úplně jinou povahu?

Seriál Doctor Who všechny tyto otázky vyvolává, ale zároveň nabízí i nějaké odpovědi.

Nejdřív se ale pojďme podívat, jaké odpovědi najdeme tam, kde už se hledalo. Spousta psychologů a filozofů se už do otázky Jáství pustila a pěkně se u toho všichni pohádali. Více méně se vytvořily dva tábory – jeden tvrdí, že tady nějaké Já, které člověka určuje, existuje a druhý tvrdí, že Já neexistuje, že to je jenom společenský konstrukt neboli umělotina.



Kritici Já (většinou jde o experty postmoderního ražení) mluví o tom, že Já neexistuje, protože to, jací jsme, je netrvalé, nepředvídatelné a závislé na kontextu. Naše povaha se mění podle toho, jestli jsme na rodinné večeři, večírku s kamarády, rande s milým/milou, zkoušce na vysoké a tak dále. Zastánci Já na to říkají: Prdlajz. Povaha se možná mění, ale je to pořád ten stejný člověk, který všechny tyto zážitky má, vlastní je a sjednocuje je v rámci jedné smysluplné entity.

Tak jak to tedy je?

No, je to nejspíš tak, že pravdu mají oba tábory.



Každý totiž mluví o jiném druhu Já. Kritici mluví (prostě a jednoduše) o identitě, nebo dle terminologie Williama Jamese o „me“ self. A zastánci mluví o „self-ipseity“ nebo podle Jamese o „I“ self neboli Já (takže by se dalo říct, že zastánci měli pravdu, protože po celou dobu používali správné označení, ale nebuďme semantic nazis).

Máme tedy dvě Já. Jaký je mezi nimi rozdíl?

„Já – self-ipseity – I-self“ se blbě popisuje, protože pro něj neexistuje nějaký úhledný jednotný název, ale o to je důležitější. Dá se mu také říkat implicitní Já a to už trochu lépe vystihuje, o co mu jde – je prostě někde „tam“, nevysloveně a automaticky, ale je naprosto nezbytné, aby tam bylo. Je to „to“, co nám přivlastňuje náš zážitek a umožňuje prožívat věci; díky němu můžeme říkat „já jsem“, „já myslím“, „já cítím“ a tak dále. Pokud by toto Já chybělo, mělo by to za následek zážitek jako u schizofrenie. Vaše zakořenění v existenci by bylo nestabilní, nebyli byste si jisti, jestli jsou myšlenky ve vaší hlavě vaše nebo někoho jiného, byly byste odtržení od sebe sama a díky tomu i od světa samotného.

Oproti tomu identita se popisuje moc hezky, protože sama má popisovací funkci. Označuje, jací jsme, jakou máme povahu nebo společenskou roli. Část identity je dána geneticky, část vlastními volbami, část společenskými normami. S tím posledním měli strašný problém zmínění kritici a kvůli tomu se pustili do chudáka celého konceptu Já. Ačkoliv to ti kritici dost přehnali, tak je pravda, že identita rozhodně není vytesaná do kamene a že by se s ní nedalo pohnout. Je to něco, co vystihuje jedince v nějakou určitou dobu za určitých okolností a vlivem kontextu, zkušeností a tak dále se může různě proměňovat. U normálních lidí se to děje postupně a dlouhodobě to můžeme nazývat růstem. U někoho se to děje ze vteřiny na vteřinu a nazýváme to disociativní poruchou identity (neboli mnohočetnou poruchou osobnosti) a nebo …regenerací.



Má tedy Doktor disociativní poruchu identity? Odpověď je velice jednoduchá: nemá. Při disociativní poruše se mění nejenom povaha a popisná identita, ale mění se i implicitní Já – tedy mění se vlastník prožitků. Implicitní Já není porušené – jako u schizofrenie – jen jiné. Zatímco jednotlivé osobnosti systému (jak se říká jedinci s disociativní poruchou identity) o sobě navzájem mluví jako o někom jiném (on, ona, ty, …), jednotlivé osobnosti/regenerace Doktora sdílí to stejné Já, každá regenerace by o každé regeneraci řekla, že „to jsem pořád já“.

Pokusím se to znázornit graficky:

U disociativní poruchy identity existuje několik naprosto odlišných „jedinců“, které spojuje pouze jedno tělo:



U Doktora existuje několik různých identit, které mají společné implicitní Já (a je z toho pěkné kvítko, ha ha):



U Doktora tedy zůstává stejné implicitní Já – tedy to, že veškeré Doktorovy prožitky vlastní jedno Já. Proto můžeme pořád mluvit o Doktorovi, i když je to dvojka, trojka nebo dvanáctka.

To, co se u Doktora mění, je jeho povaha nebo identita. Není to málo – identita z velké části opravdu určuje „kdo jsme“. Proto může Doktor reagovat na ztrátu této identity a říkat věty jako „I don’t want to go“



a „I will always remember when the Doctor was me“.

Je to podobný postoj, který máme k našim vlastním minulým identitám – víme, že jsme to byly my, kdo si koupil elasťáky s džínovým vzorem nebo kdo nosil kalhoty, které se odzipováním dolní části daly předělat na šortky, ale tak trochu se nám tomu nechce věřit. Byly jsme to my a nebyly jsme to my. Stejně jako regenerace Doktora.

Tak to bychom měli, regenerace Doktora nám krásně ukazují různé druhy Já. To ale není všechno!



Tak nějak cítíme, že Doktorovy regenerace spojuje ještě něco jiného, kromě toho, že je prožívá ten stejný jedinec. Doktorova povaha se mění, ale tak nějak víme, že Doktor nikdy nebude provádět genocidy pozemšťanů, klepat se strachem v koutě, tahat za provázky ze zákulisí nebo propagovat nihilismus. U Doktora zůstává stejné i to, co on sám představuje, jeho význam. To nám ale poněkud kazí naše úhledné rozdělení na dva druhy Já.

Naštěstí tu ale máme ještě jeden druh Já, který tuto stabilní vrstvu Doktora přesně vystihuje: narativní Já. To je to, co se tak nějak postupem času usadí nebo vysráží z toho, co jsme kdy udělali, co se nám kdy stalo a jaký tomu všemu dohromady dáváme smysl. Dalo by se říct, že je to ta úplně nejpevnější a nejspodnější vrstva identity, která integruje všechny části naší identity do jednoho velkého životního příběhu.



Myslím, že to je i jeden z důvodů, proč je Doctor Who jako seriál tak úžasný. Nejenom, že díky regeneracím se Doktor nikdy neokouká, ale zároveň se na nich ukazuje, že na tady těch drobnostech, jako jestli je někdo stydlivý, společenský, uspořádaný, chaotický, sarkastický, naivní a ta dále, ve finále nezáleží. Nejdůležitější je, jaký smysl člověk sám vytvoří z toho, co v životě zažil.



Zdroje obrázků:
http://www.reactiongifs.com/r/tmhnks.gif
http://gifsec.com/wp-content/uploads/GIF/2014/08/Totally-Fake-GIF.gif?gs=a
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/94/De_Alice's_Abenteuer_im_Wunderland_Carroll_pic_10.jpg
http://images6.fanpop.com/image/photos/33200000/11th-Doctor-the-eleventh-doctor-33252020-500-281.gif
https://media.giphy.com/media/8UWNcx7tKwxck/giphy.gif
http://img1.joyreactor.com/pics/post/auto-soda-billy-mays-advertising-197253.jpeg
http://www.reactiongifs.com/r/2013/10/tim-and-eric-mind-blown.gif