Co nám Doctor Who může říct o konceptu jáství?

Všichni známe seriál Doctor Who. Mimozemšťan, který si říká Doktor, cestuje časem a Vesmírem za doprovodu různých společníků (většinou dívky z Londýna, kterou čas od času vymění za jinou dívku z Londýna). Seriál je to geniální a úplně nejgeniálnější je na něm sám Doktor.

Doktor je totiž tak…NĚCO.

To je právě to, co se nedá jen tak říct. Jaký je vlastně Doktor? Záleží na tom, jakého Doktora myslíme. Ono je jich totiž víc - k dnešnímu dni dvanáct. To z toho důvodu, že Doktor má schopnost regenerovat se, kdykoliv se blíží jeho smrt. V případě úplně první jeho smrti Doktor v podstatě omládl, ale ve všech dalších se regeneroval do úplně jiného těla (kolikrát i staršího, jak vidíme třeba teď u dvanáctého Doktora).

A s každým novým tělem přichází tak trochu jiný Doktor: první byl přísný a nabručený, desátý byl energický a nadšený, čtvrtý byl podivínský vtipálek, jedenáctý byl bezelstný a hravý.

Ale zároveň je to pořád Doktor – má všechny své vzpomínky a stejné…jádro. Stejný význam.

Kdo je tedy Doktor? Ona ta nejistá identita Doktora je už obsažena i v názvu: Doctor...Who? Kde Doktor končí a kde začíná? Kde končí a začíná individuální člověk? Byli byste to pořád vy, kdybyste měli úplně jinou povahu?

Seriál Doctor Who všechny tyto otázky vyvolává, ale zároveň nabízí i nějaké odpovědi.

Nejdřív se ale pojďme podívat, jaké odpovědi najdeme tam, kde už se hledalo. Spousta psychologů a filozofů se už do otázky Jáství pustila a pěkně se u toho všichni pohádali. Více méně se vytvořily dva tábory – jeden tvrdí, že tady nějaké Já, které člověka určuje, existuje a druhý tvrdí, že Já neexistuje, že to je jenom společenský konstrukt neboli umělotina.

Kritici Já (většinou jde o experty postmoderního ražení) mluví o tom, že Já neexistuje, protože to, jací jsme, je netrvalé, nepředvídatelné a závislé na kontextu. Naše povaha se mění podle toho, jestli jsme na rodinné večeři, večírku s kamarády, rande s milým/milou, zkoušce na vysoké a tak dále. Zastánci Já na to říkají: Prdlajz. Povaha se možná mění, ale je to pořád ten stejný člověk, který všechny tyto zážitky má, vlastní je a sjednocuje je v rámci jedné smysluplné entity.

Tak jak to tedy je?

No, je to nejspíš tak, že pravdu mají oba tábory.

Každý totiž mluví o jiném druhu Já. Kritici mluví (prostě a jednoduše) o identitě, nebo dle terminologie Williama Jamese o „me“ self. A zastánci mluví o „self-ipseity“ nebo podle Jamese o „I“ self neboli Já (takže by se dalo říct, že zastánci měli pravdu, protože po celou dobu používali správné označení, ale nebuďme semantic nazis).

Máme tedy dvě Já. Jaký je mezi nimi rozdíl?

„Já – self-ipseity – I-self“ se blbě popisuje, protože pro něj neexistuje nějaký úhledný jednotný název, ale o to je důležitější. Dá se mu také říkat implicitní Já a to už trochu lépe vystihuje, o co mu jde – je prostě někde „tam“, nevysloveně a automaticky, ale je naprosto nezbytné, aby tam bylo. Je to „to“, co nám přivlastňuje náš zážitek a umožňuje prožívat věci; díky němu můžeme říkat „já jsem“, „já myslím“, „já cítím“ a tak dále. Pokud by toto Já chybělo, mělo by to za následek zážitek jako u schizofrenie. Vaše zakořenění v existenci by bylo nestabilní, nebyli byste si jisti, jestli jsou myšlenky ve vaší hlavě vaše nebo někoho jiného, byly byste odtržení od sebe sama a díky tomu i od světa samotného.

Oproti tomu identita se popisuje moc hezky, protože sama má popisovací funkci. Označuje, jací jsme, jakou máme povahu nebo společenskou roli. Část identity je dána geneticky, část vlastními volbami, část společenskými normami. S tím posledním měli strašný problém zmínění kritici a kvůli tomu se pustili do chudáka celého konceptu Já. Ačkoliv to ti kritici dost přehnali, tak je pravda, že identita rozhodně není vytesaná do kamene a že by se s ní nedalo pohnout. Je to něco, co vystihuje jedince v nějakou určitou dobu za určitých okolností a vlivem kontextu, zkušeností a tak dále se může různě proměňovat. U normálních lidí se to děje postupně a dlouhodobě to můžeme nazývat růstem. U někoho se to děje ze vteřiny na vteřinu a nazýváme to disociativní poruchou identity (neboli mnohočetnou poruchou osobnosti) a nebo …regenerací.

Má tedy Doktor disociativní poruchu identity? Odpověď je velice jednoduchá: nemá. Při disociativní poruše se mění nejenom povaha a popisná identita, ale mění se i implicitní Já – tedy mění se vlastník prožitků. Implicitní Já není porušené – jako u schizofrenie – jen jiné. Zatímco jednotlivé osobnosti systému (jak se říká jedinci s disociativní poruchou identity) o sobě navzájem mluví jako o někom jiném (on, ona, ty, …), jednotlivé osobnosti/regenerace Doktora sdílí to stejné Já, každá regenerace by o každé regeneraci řekla, že „to jsem pořád já“.

Pokusím se to znázornit graficky:

U disociativní poruchy identity existuje několik naprosto odlišných „jedinců“, které spojuje pouze jedno tělo:

U Doktora existuje několik různých identit, které mají společné implicitní Já (a je z toho pěkné kvítko, ha ha):

U Doktora tedy zůstává stejné implicitní Já – tedy to, že veškeré Doktorovy prožitky vlastní jedno Já. Proto můžeme pořád mluvit o Doktorovi, i když je to dvojka, trojka nebo dvanáctka.

To, co se u Doktora mění, je jeho povaha nebo identita. Není to málo – identita z velké části opravdu určuje „kdo jsme“. Proto může Doktor reagovat na ztrátu této identity a říkat věty jako „I don’t want to go“

a „I will always remember when the Doctor was me“.

Je to podobný postoj, který máme k našim vlastním minulým identitám – víme, že jsme to byly my, kdo si koupil elasťáky s džínovým vzorem nebo kdo nosil kalhoty, které se odzipováním dolní části daly předělat na šortky, ale tak trochu se nám tomu nechce věřit. Byly jsme to my a nebyly jsme to my. Stejně jako regenerace Doktora.

Tak to bychom měli, regenerace Doktora nám krásně ukazují různé druhy Já. To ale není všechno!

Tak nějak cítíme, že Doktorovy regenerace spojuje ještě něco jiného, kromě toho, že je prožívá ten stejný jedinec. Doktorova povaha se mění, ale tak nějak víme, že Doktor nikdy nebude provádět genocidy pozemšťanů, klepat se strachem v koutě, tahat za provázky ze zákulisí nebo propagovat nihilismus. U Doktora zůstává stejné i to, co on sám představuje, jeho význam. To nám ale poněkud kazí naše úhledné rozdělení na dva druhy Já.

Naštěstí tu ale máme ještě jeden druh Já, který tuto stabilní vrstvu Doktora přesně vystihuje: narativní Já. To je to, co se tak nějak postupem času usadí nebo vysráží z toho, co jsme kdy udělali, co se nám kdy stalo a jaký tomu všemu dohromady dáváme smysl. Dalo by se říct, že je to ta úplně nejpevnější a nejspodnější vrstva identity, která integruje všechny části naší identity do jednoho velkého životního příběhu.

Myslím, že to je i jeden z důvodů, proč je Doctor Who jako seriál tak úžasný. Nejenom, že díky regeneracím se Doktor nikdy neokouká, ale zároveň se na nich ukazuje, že na tady těch drobnostech, jako jestli je někdo stydlivý, společenský, uspořádaný, chaotický, sarkastický, naivní a ta dále, ve finále nezáleží. Nejdůležitější je, jaký smysl člověk sám vytvoří z toho, co v životě zažil.



Zdroje obrázků:
http://www.reactiongifs.com/r/tmhnks.gif
http://gifsec.com/wp-content/uploads/GIF/2014/08/Totally-Fake-GIF.gif?gs=a
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/94/De_Alice's_Abenteuer_im_Wunderland_Carroll_pic_10.jpg
http://images6.fanpop.com/image/photos/33200000/11th-Doctor-the-eleventh-doctor-33252020-500-281.gif
https://media.giphy.com/media/8UWNcx7tKwxck/giphy.gif
http://img1.joyreactor.com/pics/post/auto-soda-billy-mays-advertising-197253.jpeg
http://www.reactiongifs.com/r/2013/10/tim-and-eric-mind-blown.gif

Základy MBTI

MBTI (neboli Myers–Briggs Type Indicator) je všeobecně profláklá typologie osobnosti založená na jungiánských osobnostních typech, ke kterým přidává ještě jednu preferenci a celé to tak trochu poupravuje. Výsledek je, že máte čtyři osobnostní preference a jejich kombinacemi vzniká 16 různých osobnostních typů. A internet se z toho může zbláznit.

Sice jako každá osobnostní typologie MBTI zjednodušuje lidskou povahu a všechny ty unikátní a složité jedince strká do úhledných škatulek, ale na rozdíl od jiných typologií je MBTI šíleně návyková.

Proč?

Těžko říct. Jednak ty čtyři osobnostní preference jsou uznávány jako kompatibilní s jinými ustanovenými osobnostními typologiemi (jako třeba Velkou pětkou), ale na rozdíl od nich mají za sebou nějaký příběh a teoretický základ (zatímco Velká pětka má za sebou faktorovou analýzu, což tedy moc zábavné není). Především má ale MBTI kolem sebe obrovskou a aktivní komunitu. Internet je zaplněný tabulkami, diagramy a diskuzemi které aplikují MBTI na všechno možné od postav televizních seriálů až po různé druhy obuvi. A když se v takovém prostředí pohybujete dostatečně dlouho, začnou se vám do hlavy vkrádat myšlenky, že vaše křupínky na snídani jsou vlastně ukázkový ENTP typ a vaše pasta na zuby zase učebnicová ISFJ. No začne vám to lézt na mozek. Přesně toto ale z MBTI činí neodolatelně zábavnou záležitost.

Dřív než se ale vrhnu do zběsilého víru typování, měla bych načrtnout alespoň základy MBTI. Nebudu se pouštět moc do podrobností, to už za mě udělali velmi dobře jiní, například Vojtěch Franče v češtině nebo personalitypage.com a alittlebitofpersonality.com v angličtině.

Jak už jsem řekla, MBTI vychází z Jungovy teorie obecných a funkčních typů osobnosti.

Pod obecnými typy se skrývají známá označení extravert a introvert. Tyto typy popisují obecnou orientaci vědomí – vědomí se může orientovat buď na vnější svět (na objekt) v případě extraverze nebo na vnitřní svět (na subjekt) v případě introverze. Přijde mi, že význam extraverze/introverze se od prvního popisu podaného Jungem trochu změnil; zatímco Jung kladl důraz na orientaci vůči objektu a objektivnímu (fakticky danému) versus subjektu a subjektivnímu (nejednoznačnému, osobnímu) dnes se spíše vyzdvihuje orientace vůči ostatním lidem a tendence k sociálnímu životu versus orientace vůči sobě a tendence k samotě. Co zůstává neměnné je zaměření vůči vnějšímu versus vnitřnímu světu.

Takže bych řekla, že je bezpečné se při určování preference k extraverzi nebo introverzi opřít právě o toto zaměření. Orientujete se spíš na vnější svět nebo na vnitřní? Když máte kupříkladu nějaký problém nebo dilema, jaká je vaše preferovaná taktika při jeho řešení? V klidu a o samotě se nad problémem zahloubáte (introverze) nebo se začnete dívat kolem sebe, co nebo kdo by vám mohl pomoci – například kamarád nebo rady na internetu (extraverze)? Jasně, všichni většinou zkusíme obě dvě věci, ale co uděláte jako první? Tendence k extraverzi nebo introverzi se také dobře pozná podle toho, co vás nabíjí. Každý má holt někdy chuť vyrazit ven do lidské společnosti (extraverze) a každý má někdy chuť sednou si doma do křesla a číst si o samotě knihu (introverze). Co je ale to, co cítíte, že vám vlévá energii do žil? K čemu máte tendenci utíkat? Takže ještě jednou – vnitřní nebo vnější svět. Co máte raději?

Obecné typy tedy označují orientaci vědomí – jakým směrem se naše vědomí dívá (ven nebo dovnitř?). Funkční typy potom popisují, jak člověk nakládá s tím, co v tom světě na který se orientuje, vidí. Na jedné straně nás může zajímat, jakým způsobem člověk vnímá a přijímá informace, a na druhé straně se můžeme ptát, na základě čeho tyto informace potom posuzuje. Tu první preferenci popisují iracionální funkční typy, tu druhou racionální funkční typy (racionální, protože nám jde o posuzování, ne proto, že by šlo o něco bůhvíjak rozumného).
Tak. Krapet se to komplikuje, ale vše nakonec bude úplně jasné.

Iracionální funkční typy označují preferenci k přijímání informací buď pomocí smyslů nebo pomocí intuice. Smysly přijímáme informace tak, jak je můžeme vidět, slyšet, ochmatat a podobně. Zaměřujeme se na to, co je. Intuicí oproti tomu přijímáme informace ve formě takového čtení mezi řádky – nezaměřujeme se na to, co je, ale na to, co by mohlo být. Docela dobře se tyto preference poznají podle toho, jestli se člověk zaměřuje na podrobnosti a přesné informace (kolik to stálo, kolik to mělo metrů, co se do slova a do písmene stalo) nebo jestli se zaměřuje na celek a teoretický význam věci v kontextu (proč sis to koupil, jaký to mělo smysl, k čemu se to vztahuje). Prvního – smyslového – člověka zajímají přesné, detailní informace; druhého intuitivního člověka zajímá celkový význam a "atmosféra" situace, tedy to, co je za smyslovým vjemem.

Rozdíly mezi smyslovým a intuitivním vnímáním mohou být zdrojem příšerných konfliktů. Typický příklad takových nedorozumění je v rodinách studentů velmi oblíbené ‚Co jdeš studovat na vysokou? Jo tohle, ale tím se neuživíš, takže ti to k ničemu nebude‘. Ten, kdo pronáší věty tohoto typu bude nejspíš smyslový typ a ten, kdo mu odpovídá (něčím jako ‚teoretickou fyziku‘, ‚historii‘ nebo ‚teorii a dějiny umění‘) bude dost možná intuitivní typ. Intuitivnímu typu totiž na rozdíl od smyslového vůbec nejde o praktické uplatnění, jde mu o koncepty, teorie a vzorce a těch se mu na těchto oboru dostane víc než dost.

Racionální funkční typy popisují způsob, jakým získanou informaci hodnotíme. Způsoby jsou zase dva, ležící na opačných koncích spektra: myšlení a cítění. Buď řešíme, jestli je to, co jsme se dozvěděli správné nebo chybné, v tom případě tíhneme k myšlení. Nebo řešíme, jestli to, co jsme se dozvěděli je dobré nebo špatné, potom tíhneme k cítění.

V západních kulturách je tendence spojovat myšlení s mužským světem a cítění s ženským světem. Často to tak je, ale ne vždycky. Nicméně tím, že to tady máme takto hezky ustanovené, tak se myšlení a cítění dá dobře poznat právě v kontextu pohlaví. Působí-li totiž někdo jako netypický chlap nebo ženská, tak je velká šance, že bude tíhnout k preferenci, která je opačná vůči současnému kulturnímu vnímání. Když si tedy u chlapa řeknete, že je nebývale citlivý a u ženské, že je mimořádně rázná bude to nejspíš chlap s převahou cítění a ženská s převahou myšlení. Nicméně není to pravidlo. Obecně se dá ale říct, že typy s převahou cítění působí mírněji, jako kdyby měkčeji a zároveň idealističtěji. Jde jim holt o dobro. Oproti tomu myslící typy působí příměji, přímočařeji a logičtěji, protože jim jde o pravdu.

Takže to bychom měli Jungovy typy: extraverze/introverze, smysly/intuice, myšlení/cítění.

MBTI typologie k tomu přidává čtvrtou preferenci, která vychází z popisu funkčních typů a to obecnou preferenci k vnímání nebo posuzování. U této preference se ptáme na to, jestli máme tendenci spíš informaci prostě nějak vnímat (každý svým preferovaným způsobem – smysly nebo intuicí) nebo je rovnou posuzovat (opět preferovaným způsobem). Tato preference se především projevuje v tom, jak na základě všech posbíraných a zhodnocených informací jednáme. Máme-li tendenci k vnímání, tak řešíme věci flexibilně, tak jak přijdou. Nemáme touhu věci (věty, úkoly a podobně) dokončovat a obecně necítíme potřebu si svět kolem sebe organizovat a rozřazovat (třeba v podobě typologie ;), uklizeného stolu nebo dělání seznamů). Naopak člověk, který tíhne k posuzování tyto dokončovací a organizační tendence má. Vůči úkolům se nestaví příliš flexibilně, ale spíš s plánem v hlavě.

Ve svých úplných extrémech jsou lidi s převahou vnímání takoví nepořádní hipíci, kteří naprosto přirozeně nemají potřebu ostatní kritizovat a lidi s převahou posuzování vystresovaní puntičkáři, co mají na sebe i na ostatní naprosto závratné nároky a podle nich sebe i jiné soudí.

U všech čtyř preferencí je naprosto zásadní si uvědomit, že všichni používáme všechno. Většina lidí má ale prostě preferenci pro jeden ze způsobů v dané kategorii. Ten druhý sice používá, ale považuje ho za podřadný.

Máme tedy čtyři preference:

Preference	Co označuje
Extraverze x Introverze	Kam se orientuje vědomí + odkud čerpáme informace a energii
Smysly x Intuice	Jak přijímáme informace
Myšlení x Cítění	Jak hodnotíme informace
Vnímání x Posuzování	Jak na základě informací jednáme

 

Tyto čtyři preference budou tvořit MBTI typ. Jednotlivá písmenka v typu se určují podle anglických názvů preferencí. Čili:

Preference	Česky	Anglicky	Písmeno
Extraverze x Introverze	Extraverze	Extraversion	E
	Introverze	Introversion	I
Smysly x Intuice	Smysly	Senses	S
	Intuice	INtuition	N
Myšlení x Cítění	Myšlení	Thinking	T
	Cítění	Feeling	F
Vnímání x Posuzování	Vnímání	Perceiving	P
	Posuzování	Judging	J

 

Kombinací těchto písmen tedy vznikne 16 osobnostních typů.
Tak, slibovala jsem, jak se nebudu pouštět do podrobností a přitom jsem to vzala celkem z gruntu. Ale tak, aspoň v tom máme pořádně jasno. Příště už se pustím do popisu jednotlivých typů.