neděle 10. července 2016

Co nám Doctor Who může říct o konceptu jáství?

Všichni známe seriál Doctor Who. Mimozemšťan, který si říká Doktor, cestuje časem a Vesmírem za doprovodu různých společníků (většinou dívky z Londýna, kterou čas od času vymění za jinou dívku z Londýna). Seriál je to geniální a úplně nejgeniálnější je na něm sám Doktor.

Doktor je totiž tak…NĚCO.



To je právě to, co se nedá jen tak říct. Jaký je vlastně Doktor? Záleží na tom, jakého Doktora myslíme. Ono je jich totiž víc - k dnešnímu dni dvanáct. To z toho důvodu, že Doktor má schopnost regenerovat se, kdykoliv se blíží jeho smrt. V případě úplně první jeho smrti Doktor v podstatě omládl, ale ve všech dalších se regeneroval do úplně jiného těla (kolikrát i staršího, jak vidíme třeba teď u dvanáctého Doktora).

A s každým novým tělem přichází tak trochu jiný Doktor: první byl přísný a nabručený, desátý byl energický a nadšený, čtvrtý byl podivínský vtipálek, jedenáctý byl bezelstný a hravý.

Ale zároveň je to pořád Doktor – má všechny své vzpomínky a stejné…jádro. Stejný význam.

Kdo je tedy Doktor? Ona ta nejistá identita Doktora je už obsažena i v názvu: Doctor...Who? Kde Doktor končí a kde začíná? Kde končí a začíná individuální člověk? Byli byste to pořád vy, kdybyste měli úplně jinou povahu?

Seriál Doctor Who všechny tyto otázky vyvolává, ale zároveň nabízí i nějaké odpovědi.

Nejdřív se ale pojďme podívat, jaké odpovědi najdeme tam, kde už se hledalo. Spousta psychologů a filozofů se už do otázky Jáství pustila a pěkně se u toho všichni pohádali. Více méně se vytvořily dva tábory – jeden tvrdí, že tady nějaké Já, které člověka určuje, existuje a druhý tvrdí, že Já neexistuje, že to je jenom společenský konstrukt neboli umělotina.



Kritici Já (většinou jde o experty postmoderního ražení) mluví o tom, že Já neexistuje, protože to, jací jsme, je netrvalé, nepředvídatelné a závislé na kontextu. Naše povaha se mění podle toho, jestli jsme na rodinné večeři, večírku s kamarády, rande s milým/milou, zkoušce na vysoké a tak dále. Zastánci Já na to říkají: Prdlajz. Povaha se možná mění, ale je to pořád ten stejný člověk, který všechny tyto zážitky má, vlastní je a sjednocuje je v rámci jedné smysluplné entity.

Tak jak to tedy je?

No, je to nejspíš tak, že pravdu mají oba tábory.



Každý totiž mluví o jiném druhu Já. Kritici mluví (prostě a jednoduše) o identitě, nebo dle terminologie Williama Jamese o „me“ self. A zastánci mluví o „self-ipseity“ nebo podle Jamese o „I“ self neboli Já (takže by se dalo říct, že zastánci měli pravdu, protože po celou dobu používali správné označení, ale nebuďme semantic nazis).

Máme tedy dvě Já. Jaký je mezi nimi rozdíl?

„Já – self-ipseity – I-self“ se blbě popisuje, protože pro něj neexistuje nějaký úhledný jednotný název, ale o to je důležitější. Dá se mu také říkat implicitní Já a to už trochu lépe vystihuje, o co mu jde – je prostě někde „tam“, nevysloveně a automaticky, ale je naprosto nezbytné, aby tam bylo. Je to „to“, co nám přivlastňuje náš zážitek a umožňuje prožívat věci; díky němu můžeme říkat „já jsem“, „já myslím“, „já cítím“ a tak dále. Pokud by toto Já chybělo, mělo by to za následek zážitek jako u schizofrenie. Vaše zakořenění v existenci by bylo nestabilní, nebyli byste si jisti, jestli jsou myšlenky ve vaší hlavě vaše nebo někoho jiného, byly byste odtržení od sebe sama a díky tomu i od světa samotného.

Oproti tomu identita se popisuje moc hezky, protože sama má popisovací funkci. Označuje, jací jsme, jakou máme povahu nebo společenskou roli. Část identity je dána geneticky, část vlastními volbami, část společenskými normami. S tím posledním měli strašný problém zmínění kritici a kvůli tomu se pustili do chudáka celého konceptu Já. Ačkoliv to ti kritici dost přehnali, tak je pravda, že identita rozhodně není vytesaná do kamene a že by se s ní nedalo pohnout. Je to něco, co vystihuje jedince v nějakou určitou dobu za určitých okolností a vlivem kontextu, zkušeností a tak dále se může různě proměňovat. U normálních lidí se to děje postupně a dlouhodobě to můžeme nazývat růstem. U někoho se to děje ze vteřiny na vteřinu a nazýváme to disociativní poruchou identity (neboli mnohočetnou poruchou osobnosti) a nebo …regenerací.



Má tedy Doktor disociativní poruchu identity? Odpověď je velice jednoduchá: nemá. Při disociativní poruše se mění nejenom povaha a popisná identita, ale mění se i implicitní Já – tedy mění se vlastník prožitků. Implicitní Já není porušené – jako u schizofrenie – jen jiné. Zatímco jednotlivé osobnosti systému (jak se říká jedinci s disociativní poruchou identity) o sobě navzájem mluví jako o někom jiném (on, ona, ty, …), jednotlivé osobnosti/regenerace Doktora sdílí to stejné Já, každá regenerace by o každé regeneraci řekla, že „to jsem pořád já“.

Pokusím se to znázornit graficky:

U disociativní poruchy identity existuje několik naprosto odlišných „jedinců“, které spojuje pouze jedno tělo:



U Doktora existuje několik různých identit, které mají společné implicitní Já (a je z toho pěkné kvítko, ha ha):



U Doktora tedy zůstává stejné implicitní Já – tedy to, že veškeré Doktorovy prožitky vlastní jedno Já. Proto můžeme pořád mluvit o Doktorovi, i když je to dvojka, trojka nebo dvanáctka.

To, co se u Doktora mění, je jeho povaha nebo identita. Není to málo – identita z velké části opravdu určuje „kdo jsme“. Proto může Doktor reagovat na ztrátu této identity a říkat věty jako „I don’t want to go“



a „I will always remember when the Doctor was me“.

Je to podobný postoj, který máme k našim vlastním minulým identitám – víme, že jsme to byly my, kdo si koupil elasťáky s džínovým vzorem nebo kdo nosil kalhoty, které se odzipováním dolní části daly předělat na šortky, ale tak trochu se nám tomu nechce věřit. Byly jsme to my a nebyly jsme to my. Stejně jako regenerace Doktora.

Tak to bychom měli, regenerace Doktora nám krásně ukazují různé druhy Já. To ale není všechno!



Tak nějak cítíme, že Doktorovy regenerace spojuje ještě něco jiného, kromě toho, že je prožívá ten stejný jedinec. Doktorova povaha se mění, ale tak nějak víme, že Doktor nikdy nebude provádět genocidy pozemšťanů, klepat se strachem v koutě, tahat za provázky ze zákulisí nebo propagovat nihilismus. U Doktora zůstává stejné i to, co on sám představuje, jeho význam. To nám ale poněkud kazí naše úhledné rozdělení na dva druhy Já.

Naštěstí tu ale máme ještě jeden druh Já, který tuto stabilní vrstvu Doktora přesně vystihuje: narativní Já. To je to, co se tak nějak postupem času usadí nebo vysráží z toho, co jsme kdy udělali, co se nám kdy stalo a jaký tomu všemu dohromady dáváme smysl. Dalo by se říct, že je to ta úplně nejpevnější a nejspodnější vrstva identity, která integruje všechny části naší identity do jednoho velkého životního příběhu.



Myslím, že to je i jeden z důvodů, proč je Doctor Who jako seriál tak úžasný. Nejenom, že díky regeneracím se Doktor nikdy neokouká, ale zároveň se na nich ukazuje, že na tady těch drobnostech, jako jestli je někdo stydlivý, společenský, uspořádaný, chaotický, sarkastický, naivní a ta dále, ve finále nezáleží. Nejdůležitější je, jaký smysl člověk sám vytvoří z toho, co v životě zažil.



Zdroje obrázků:
http://www.reactiongifs.com/r/tmhnks.gif
http://gifsec.com/wp-content/uploads/GIF/2014/08/Totally-Fake-GIF.gif?gs=a
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/94/De_Alice's_Abenteuer_im_Wunderland_Carroll_pic_10.jpg
http://images6.fanpop.com/image/photos/33200000/11th-Doctor-the-eleventh-doctor-33252020-500-281.gif
https://media.giphy.com/media/8UWNcx7tKwxck/giphy.gif
http://img1.joyreactor.com/pics/post/auto-soda-billy-mays-advertising-197253.jpeg
http://www.reactiongifs.com/r/2013/10/tim-and-eric-mind-blown.gif

sobota 9. dubna 2016

6 nejlepších parodií psychoterapie (+ jedna bonusová)

Taky tak strašně moc zbožňujete seznamy a žebříčky? Já jo. A konkrétně žebříček nejlepších parodií psychoterapie mi už dlouho ležel v hlavě. V seriálech a filmech se to hemží různými vtipnými pojetími nebo parodiemi psychoterapie, ale člověk aby pohledal nějaký pěkný přehledný seznam nebo žebříček tady takových scének. A ani pak by nic nenašel! To mi přijde znepokojující.

Tak jsem se do toho pustila já a zde představuji šest nejlepších parodií psychoterapie (v náhodném pořadí) a jednu bonusovou.

Hodnotila jsem podle toho, jestli scénka splňuje dva předpoklady: 1) je vtipná a 2) je trefná (vychází z něčeho, co je pro psychoterapii běžné nebo typické místo aby si vymýšlela nepravděpodobné situace jen, aby z toho vytlačila něco vtipného).

1) To je napwosto nowmální Uďo




Jediný český zástupce v žebříčku a k tomu všemu i celkem zastaralý. Ale je to pecka! (Pecka? Nezní to náhodou taky trochu zastarale?) Vtipy Kaisera a Lábuse míří přesně do slabých míst psychoterapie –někdy překotná snaha normalizovat veškeré prožívání a urputné navazování důvěrného vztahu ("jsem tvůj pwítel!").

2) Planeta manželské terapie

Jestli Dan Harmon vytvoří celý jeden díl Ricka a Mortyho o psychoterapii… tak si prostě automaticky zajistil místo v tomto žebříčku, i kdyby to byl nehorší díl Ricka a Mortyho. Což teda není. Je to tak úžasný (už jsem zase chtěla napsat pecka), že to musím rozdělit do několika jednotlivých scének.



Úplný začátek a už je tam geniální nápad – vytvořit živoucí organismus ztělesňující představu o partnerovi. Je to taková arteterapie (nebo jakákoliv expresivní terapie) dovedená do těch nejúžasnějších extrémů.



A teď je necháme, aby spolu interagovaly! Džínius. To by se dalo brát jako sci-fi level imaginace vycházející z arteterapeutické tvorby (něco jako „představte si, že ty dvě monstra, co jste namalovali, se potkají, jak by se asi chovaly?“).



Toto sem dávám kvůli tomu hysterickému výkřiku: „Jsou spoluzávislí! Utíkejte!!!“. Ve finále nemám dojem, že by spoluzávislost byla pro terapeuty až takový strašák (jako třeba hraniční osobnost), ale ten výkřik je super.


A tak to celé dopadlo. Žádné nové duchaplné narážky na terapii tam nejsou, ale je to vtipné a propracované („Měl jsem dojem, že v tvé mysli bude ideální verze mě dostatečně inteligentní na to, aby vnímala tebe jako bohyni.“), jak má Dan Harmon ve zvyku.

3) Freudovské přeřeknutí




Tato scénka pochází ze seriálu Frasier, který je o dvou bratrech psychiatrech/psychoterapeutech, přičemž jeden z nich je freudián a druhý jungián. Už v tom je spoustu materiálů pro vtípky. Bohužel se mi nepodařilo najít scénku, kde Niles zaskakuje za Frasiera v psychologické rádiové poradně a upozorňuje, že není freudián, ale jungián, takže „dnes se žádné matky obviňovat nebudou!“). Ale našla jsem tuto super scénku – jednoduchý vtip o freudovském přeřeknutí, ale stojí za to!

4) Anonymní záporáci




Skupinová terapie ve stylu anonymních alkoholiků je ve filmech a seriálech obecně děsně oblíbená. Asi proto, že nabízí spoustu potenciálně vtipných interakcí a taky všem přijdou děsně srandovní ty jejich skupinové mantry. A pravda je taková, že prostě srandovní jsou (a zároveň až trapně účinné).

Líbí se mi, jak se tato scénka tak na hraně: dělá si srandu z takových těch zaběhnutých frází a mouder skupinových terapií (skupinové mantry, skupinové reakce, „Zombie říkat, že nálepky nepůsobit štěstí“, „to, že jsi záporák, neznamená, že jsi zlej chlap.“, „nemůžeme změnit, kdo jsme“), ale zároveň jim vyzněním filmu dává za pravdu.

5) Clip clop



Ne, že by se terapeut běžně převlékal za koně. Alespoň ne během terapie. Nicméně v manželské terapii se používají různá zajímavá cvičení, kde jsou partneři kupříkladu požádáni o to, aby otevřeli zavřenou pěst partnera pouze pomocí svého chování nebo aby se postavili do sousoší, které vyjadřuje jejich vztah. Nicméně Roger si to celkem logicky přeformuloval, jako výzvu k pořízení nového převleku.

6) Stop it 



Jedna z obecně nejoblíbenějších parodií psychoterapie. Ukazuje totiž úplně přesný opak toho, co se v terapii děje. Zatímco v reálné terapii vše, co člověk řekne, udělá nebo pocítí je napwosto nowmalní (Ha!?) a má to svůj význam, který je postupně odkrýván, tady je zdánlivě nesmyslné chování…pořád naprosto nesmyslné chování a měli byste s tím PŘESTAT!

Bonus: 

Kryton u psychiatra



Proč je to bonusové: Není to psychoterapie, ale jakési psychologické/psychiatrické vyšetření.

Ale je tam Kryton a vůbec je to Červený trpaslík, takže je to super vtipné! Podobně jako u Udi z první scénky si utahují z takového toho křečovitého nalaďování se na druhého a vytváření „fakt strašně strašně moc přirozené a přátelské atmosféry“ a taky takového přejímání reality toho druhého až do té míry, že ze sebe udělám debila („a jak dlouho jsem asi tak mrtvý?“).




Zdroje videí:
https://www.youtube.com/watch?v=EXrbjc6dzsc
https://www.youtube.com/watch?v=W4S_jewhLi8
https://www.youtube.com/watch?v=wL9pBvDqbC8
https://www.youtube.com/watch?v=uIG8OtQ4Ykg&ebc=ANyPxKrgiPsJnNgmdL-_Qhqv3ZJ1WLncP2g3r7YzS2U-4Jkq4nV-qD-SLLhE8HbpusD0Dk6FJkIHnGLhmblS24cs-OjB5-3Mdg
https://www.youtube.com/watch?v=HV7HnAAGtkA
https://www.youtube.com/watch?v=R87VRUvmNh0&nohtml5=False
https://www.youtube.com/watch?v=uxeR95aYer0
https://www.youtube.com/watch?v=iuwm7_59j8I
https://www.youtube.com/watch?v=tsYCKbp6IIc

pondělí 7. března 2016

Psychologie a ASMR III

Happy little accidents


ASMR má pro mě ale jiný psychologický aspekt. Nejde mi tedy o ten prapůvodní psychologický význam a důvod, proč ASMR zažíváme, ale naopak spíš o psychologické významy, které se na ASMR prožitky nabalují. Zmíním se tady o třech hlavních psycho-významech.

Jedním z nich je prostý psychologický účinek ASMR. Spousta lidí poslouchá ASMR videa proto, že jim zmírňují úzkost, pomáhají spát, relaxovat nebo naopak jim pomáhají se soustředit nebo v nich vyvolávají pocity euforie. Tady ale neříkám nic objevného – už bylo řečeno, že ASMR je prostě a jednoduše příjemný zážitek, takže jeho pozitivní psychologický dopad je tak trochu samozřejmý.

Co mě ale zajímá víc, jsou konkrétní psychologické přístupy, které se s ASMR pojí. Vezměte si kupříkladu Boba Rosse.

Bob Ross je neoficiálním otcem ASMR. Pokud byste v 80. letech bydleli v USA, tak byste teď pravděpodobně vyskočili z židle a vydali ze sebe nadšený výkřik. Protože ale nepředpokládám, že byste v 80. letech bydleli v USA, tak vám musím vysvětlit, kdo Bob Ross byl. Byl to malíř, který uváděl pořad „The Joy of Painting“, ve kterém učil diváky malovat nějakou svojí speciální technikou neobyčejně kýčovité obrazy. Ten pořad byl nesmírně úspěšný, nicméně podle reakcí jeho diváků se moc nových malířů kýčovitých obrazů nezrodilo – místo aby si diváci přinesli před obrazovku plátno a barvy, tak si spíš sedali do křesel a hypnotizovaně poslouchali Bobův klidný, měkký hlas. Bob Ross měl totiž ASMR. To ale není všechno. On měl totiž i ASMR postoj. Nebo spíš by se dalo říct, že jeho malířská technika byla ASMR. Výsledný obraz byl dost šílený, ale cesta, kterou se k němu dobral je z psychologického a psychoterapeutického hlediska nesmírně poučná.

Při kreslení obrazů, které byly hyperrealistické, detailní a celkově vypadaly, že musely dát hodně práce, totiž Bob Ross zdůrazňoval prvky náhody, nahodilosti, překvapení, nedokonalosti, uvolnění a vlastního svobodného rozhodování. Tím v divákovi vyvolával prožitek, že i když bude dělat chyby a bude bezstarostný, tak může vytvořit něco úžasně složitého. Jeden z citátů Boba Rosse, který vešel do historie je „We don’t make mistakes, just happy little accidents“. Neděláme chyby, ale malé šťastné náhody. Když se nám něco nepodaří tak, jak jsme chtěli, nic se neděje, nakonec z toho může vzniknout ještě něco lepšího, než kdybychom se úzkostně snažili.

Celý proces jeho tvorby byl ztělesněním přístupu, kdy začínáme u sebe a u svého vlastního svobodného rozhodování („Je to váš svět, vy rozhodujete, jakou bude mít ten strom barvu.“, „ Teď musíte udělat velké rozhodnutí – určit, kde ta hora bude žít.“, „ Jestli nejste spokojeni s tím, jak jste něco namalovali, můžete to změnit.“), ale ztrátou kontroly se spíš necháme obohatit než zahltit („Nechte ten mrak, ať se tam někde objeví.“, „Jen si tak hrajte s barvami dokud nezískáte to, co chcete.“, „Neděláme chyby, ale malé šťastné náhody.“) a stejně tak nás obohacují temné stránky lidské duše („Potřebujete tady ty temné části, aby mohlo vystoupit světlo“, „Nezabíjejte ty temné oblasti, jsou to vaši kamarádi“, „Beat the devil out of it – Vytlučte z něho duši“ – Bob Ross zbožňoval agresivní vyklepávání barvy ze štětce).

Ono nejlepší bude, když se na nějaké video pořadu The Joy of Painting podíváte a sami na vlastní kůži zažijete génia Boba Rosse. Takhle teoreticky popsané a zanalyzované to nějak moc neodpovídá tomu úžasnému zážitku, kdy fakt máte dojem, že z ničeho vzejde hrozně moc.



Je tu ale ještě jeden psychologický aspekt ASMR. Podobně jako Bob Ross (a jemu podobní) reflektuje to pozitivní, co má ASMR a psychoterapie společného, tak tu existuje i pojítko toho temného na psychoterapii a ASMR. Upozorňuji, že to, co vnímám jako negativní u těchto dvou zážitků, nemusí být negativní pro každého. Už jenom to, kolik lidí se takovému typu ASMR a psychoterapie oddává, naznačuje, že jim to pomáhá. Jde mi o aspekt sugesce.

Poprvé jsem si tuto spojitost uvědomila, když jsem byla na workshopu Eriksonovské psychoterapie a vedoucí toho kurzu nám názorně ukazoval, jak na to, když chceme něco klientovi vsugerovat (třeba ať koupí své manželce růži). Je třeba ztlumit hlas a mluvit pomalu, klidně a měkce. Prostě a jednoduše, pokusit se o ASMR. A světe div se, ono to funguje. 

Už několikrát před tím, jsem si říkala, jaká by to byla katastrofa, kdyby některé z těch nejlepších ASMR tvůrců zaměstnala nějaká evil tajná organizace a oni by lidem vsugerovávali všechny ty zlé postoje a myšlenky. A já bych patřila k těm, kteří by se neubránili! No vymyslela jsem si okolo toho hotovej film, ale o to děsivější bylo, když jsem podobné tendence spatřila ve skutečných ASMR videích. Všechno samozřejmě s bohulibým účelem a veselým názvem „pozitive affirmations“. Hezká slečna ve videu vás hladí přes kameru a říká vám, jak jste krásní, jak jste dobří a jak si vás váží jako kamaráda a člověka. Pozitivní afirmace nemám ráda, fakt ne. Nelíbí se mi, že to, jestli se někdo cítí jako hodnotná lidská bytost, je závislé na nějaké cácoře ve videu, která vás v životě neviděla.

Sugesce a manipulace jsou jak v psychoterapii tak v ASMR samozřejmě vždy používány s těmi nejlepšími úmysly, ale zůstávají sugescí a manipulací. Tedy přejímáním odpovědnosti za rozhodnutí a štěstí druhých. Víme, jak je to s tou dlažbou do pekla.


Mno, ale abych neskončila takhle ošklivě negativně, tak přikládám ještě úžasný remix Boba Rosse  „Happy Little Clouds“:





Zdroje videí:
https://www.youtube.com/watch?v=mT0RNrTDHkI
https://www.youtube.com/watch?v=YLO7tCdBVrA

Psychologie a ASMR II

Pověz mi o své matce 


Pořád je tu však otázka kde se tady něco takového vůbec vzalo a k čemu to slouží. V této oblasti se taky psychologickými teoriemi nešetří. Všechny tyto teorie se urputně snaží postihnout, co mají všechny ASMR spouštěče z psychologického hlediska společného a s jakou částí lidské duše by to mohlo souviset.

Jak už to tak v psychologii bývá, heslo, kterým nikdy nic moc nezkazíte je MATKA. Takže jedna z nejoblíbenějších teorií (i v rámci ASMR komunity) je, že ASMR, je prostě o matce. Ve většině videí vystupuje ženská ASMR tvůrkyně, mluví na vás měkkým hlasem (takovým, jakým by matka mohla mluvit na nemluvně) a zaměřuje se především na osobní vztah k vám – přes kameru vás hladí, pusinkuje, šeptá do ucha a já nevím, co ještě. No jasná matka.

Problém je v označení „většina videí“. Na spoustu lidi tyto spouštěče totiž jednoduše neplatí. Mně osobně se třeba takové to navazování osobního vztahu přes kameru přímo protiví, spíš vyhledávám ASMR návody, přednášky a neosobní role play a ASMR u mě spouští i zcela nelidské zvuky (nemám na mysli kvičení zabíjených zvířat, ale třeba pípání a bzučení různých přístrojů).

No, a podobný problém je se všemi ostatními teoriemi. Žádná z nich neplatí bez výjimky – což tak trochu chcete, pokud ta teorie má vysvětlit, proč něco nějak funguje. Ale o ASMR videích se nedá říct téměř nic všeobecně platného z psychologického hlediska.

  • ASMR tvůrci jsou muži, ženy i děti
  • ASMR videa jsou téměř v každém jazyce – angličtina, ruština, francouzština, korejština, španělština a tak dále
  • obsah videí může být osobní pozornost, návod na činnost, organizování (skládání, žehlení, štítkování), přednáška, šustění a klepání všeho druhu, role-play u hodného pana doktora, ale i role-play mučení, přepadení, únos a zombie apokalypsa.
  • hlas může šeptat, mlaskat, měkce mluvit, foukat, dýchat.


Jediné, co mě napadá jako spojující znak ASMR podnětů je taková opatrnost a soustředěnost – jak v hlase, tak v chování. Nicméně pokud osoba, která má ASMR zprostředkovat, nemá ASMR „něco“ ve svém hlase, tak se může se opatrně a soustředěně stavět na hlavu a ASMR to nevyvolá.


Co se tady snažím říct – nehledě na to, jestli ASMR fenomén má psychologický aspekt, tak se, podobně jako u synestézie, nejedná o pouze psychologický fenomén. Z velké části jde o záležitost nějakých zvukových frekvencí (éée…nebo tak), případně o rozdílnou nervovou připravenost vnímat určité podněty. Znovu – něco jako čokoláda (nebo kterékoliv dobré jídlo), hudební skladba nebo zvuk deště. A smiřme se s tím, že se prostě přesně neví, proč máme rádi určitá jídla. Jak u jídla, tak u ASMR existuje pravděpodobně nějaký obecný evoluční význam a velmi velmi vzdáleně by se dalo mluvit o nějakém kolektivně psychologickém významu (asi jakože dobré jídlo nám chutná, protože nás neotráví a my přežijeme, což je rozhodně super). 

Ale vysvětlovat ASMR matkou je pro mě podobné jako vysvětlovat oblibu jednotlivých jídel podle jejich falického nebo (co je opak falického? Yahoo answers říká iónický) iónického tvaru a významu. 

Psychologie a ASMR I

Lži, šidítka a meteority


Echh…trochu jsem se na pár měsíců zasekla, ale jako že se nic nestalo a jedem dál.

V minulém příspěvku jsem představila ASMR - prožitek příjemného mravenčení, který někteří lidé zažívají v reakci na různé, především sluchové, podněty.

Fenomén ASMR na sebe nabalil spoustu různých reakcí, vysvětlení a spojitostí z oblasti psychologie. Spousta těchto příspěvků zážitek ASMR skutečně nějakým způsobem objasňuje, drtivá většina z nich však odhaluje mnohem víc o psychologii samotné než o prožitku ASMR. A právě tomu se budu věnovat v následujících třech článcích (měl to být jeden, nějak se to roztáhlo).  

Když jsem se probírala různými články, debatami a videi, které se pokouší  ASMR vysvětlit, měla jsem dojem, že se tam okolo ASMR vznáší taková prapodivná atmosféra skepse smíšené s mudrlantstvím.

Existuje velký rozpol mezi pohledem na ASMR zevnitř (z pohledu ASMR komunity) a zvenčí (z pohledu těch, co ASMR nezažívají, ale chtějí mu porozumět). V prvním případě je ASMR vnímáno jako jeden z možných smyslových podnětů, které jsou prostě…příjemné. Něco jako západ slunce, čokoláda a zvuk praskajícího ohně. V očích té druhé skupiny je ale ASMR velmi záhadný, potenciálně vymyšlený a nebezpečný fenomén.

První článek na wikipedii o ASMR byl na základě hlasování smazán s tím, že ASMR je (navzdory tvrzení celé ASMR komunity a milionových zhlédnutích na Youtube) nepodložený fenomén. Nyní stránka už existuje a dokonce se už psychologové odhodlali vyslovit, že by to mohlo být skutečné!

Hned v návaznosti na to se však vynořili různí rozumbradové s tím, že jako jo, existuje to, ale musíme si na to dávat pozor. ASMR videa nelze doporučit jako nápomocná při nespavosti a úzkostech, protože…wait for it…je jejich efekt nepodložený. Jak zblbej musí člověk být, aby si před tím, než si pustí šeptající video, ověřil, jestli je „evidence-based“. Jednak tady důkaz o pozitivním efektu ASMR je – milióny zhlédnutí a pozitivní zpětné vazby od lidu internetu. Nicméně v některé psychologii nejde o lidi, jde o to, aby to bylo ověřené ve vědeckém experimentu s krásnými vypracovanými dotazníky (s otázkami vymyšlenými někým, kdo ASMR neprožívá), v čistých laboratořích a zhodnoceno v nejnovějším statistickém programu. Evidence-based koncept je užitečný pro léčebné procedury, za které se platí a které mohou mít závažné vedlejší účinky - a i zde jsou metody ke zjišťování onoho důkazu velmi kontroverzní. U ASMR nemá tento koncept opodstatnění. Největší katastrofa, co vás může u ASMR potkat je, že se vám nebude líbit a video vypnete.

Ještě větší paranoiu prokázali někteří čeští „znalci“, kteří si neustále sem a tam přehazují prorocké varování:  „Kolik takových virtuálních šidítek našich skutečných potřeb se ještě naučíme vytvářet?” (Vojtěch Franče nebo Pavla Dobešová a René Szotkowski). ASMR není virtuální (tedy něco pseudo skutečného). Tak jak je ASMR prožíváno skrz videa, tak stejně je zažíváno v reálném životě. Internet pouze zvyšuje dostupnost a četnost tohoto podnětu. Stejně jako videa zvuku deště, praskajícího ohně, hudebního nástroje, krásného zpěvu, krásného hlasu…oh wait, to poslední vlastně nejde, to už by bylo ASMR a tedy šidítko.

O co tady jde? Je tady nemalá skupina lidí, co tvrdí, že něco zažívá. Nicméně druhá skupina lidí to nezažívá a moc neví jak si s tím poradit. Když spousta lidí tvrdí, že běžně zažívají něco, co já nezažívám, tak to prostě vzbudí podezíravost. "To jim mám prostě jen tak věřit? Když budu věřit něčemu, co sama nezažívám a tím pádem pro to nemám žádný důkaz, tak budu jen nekritický nekňuba." Aspoň takhle si představuji, že to běží v hlavě těch, co se vůči ASMR staví tak podezíravě. Většina z nich ale už teď připustila, že ASMR prostě existuje, protože desítky milionů shlédnutí na YouTube už se asi nedá vysvětlit hromadnou halucinací. 

Hezký článek na tady to téma napsal Tom Safford. Zmiňuje zajímavý případ meteoritů. Až do přelomu 18. a 19. století byly meteority považovány za výmysl. Byly totiž řídké a zprávy o jejich výskytu pocházeli pouze od takových outdoorových lidí, farmářů a vesničanů, a těm se moc nevěřilo. Až v roce 1794 spadl meteorit na Sienu. A Siena je město s univerzitou a svědectví vysokoškolských profesorů už se tak lehce zamítnout nedalo. Tom Safford doufá, že fenomény jako ASMR nebo synestezie mohou mít šťastnější osud. Nemusí se čekat na to, až ASMR zažije nějaký vědec, stačí svědectví sdílená na internetu milióny lidí, kterým ASMR pomáhá spát, relaxovat nebo učit se.

Tak, to bychom měli. Lid internetu rozhodl, že ASMR existuje a není nebezpečné.